Východočeské uhelné doly


Historie

Hlubinné dobývání černého uhlí ve východočeském regionu probíhalo v zásadě ve třech samostatných revírech, které se čas od času majetkově a organizačně prolínaly. Jedná se o revír žacléřský, revír svatoňovický a revír radvanický. S ohledem na rozdílný charakter popisujeme ve stručnosti jejich vývoj samostatně.

Z archivních pramenů je známo, že dne 15. srpna 1570 povolil opat Kašpar, představený kláštera v Křesoboru, hledat a dobývat uhlí v žacléřském okolí Jakobu Rabe, rychtáři v nedaleké pruské obci Oppau. Počínaje rokem 1775 jsou do Žacléře posíláni odborníci ze saských i kutnohorských dolů, uhelné sloje jsou otevřeny svislými šachtami, odvodňovány dědičnými štolami. V roce 1811 jsou položeny i první dolové míry a objevují se první těžaři z řad drobných podnikatelů.

Od poloviny 19. století lze i na žacléřsku s rozvojem průmyslu sledovat rozvoj těžby z větších hloubek. V roce 1848 byla založena jáma Jiří, v roce 1855 byl otevřen důl Julie, první strojní šachta o hloubce 53 metrů s parním strojem o výkonu 16 HP. V letech 1868 – 1870 byla hloubena větrací a odvodňovací jáma Eliška. V roce 1869 byla na dolové míře „Mariahilfe“ vyhloubena jáma Marie do hloubky 156 m a po prohloubení o 30 m v roce 1872 byla již opatřena parním těžním strojem o síle 60 HP.

Po skončení první světové války začaly být užívány ve větším rozsahu velké stroje, řetězové šramačky Mavour a Coulson, tyčové šramačky Westfalia a sbíjecí kladiva Flottmann. Do podzemí přicházely válečkové pohyblivé žlaby, vrátky poháněné elektřinou nebo stlačeným vzduchem a důlní koně byli nahrazeni benzolovými lokomotivami.

Po odtržení tzv. Sudet od ČSR, a tím i žacléřska jsou doly Západočeského báňského akciového spolku (ZBAS) řízeny přímo z Německa báňským revírním úřadem ve Walbřichu. Nad akciovým kapitálem ZBAS, představujícím z větší části židovský majetek, byla nejprve zavedena tzv. komisařská správa a v roce 1941 je majetek arizován.

Vyhláškou ministra průmyslu č. 442 z 29. 11. 1945 byly žacléřské doly Západočeského báňského akciového spolku znárodněny a od 1. ledna 1946 začleněny do nově zřízeného národního podniku Východočeské uhelné doly se sídlem v Trutnově.

V roce 1950 byly jámy Eliška a Jiří v Žacléři, Marie a Julie v Lamperticích a Františka v Černé Vodě přejmenovány na jeden společný závod Jan Šverma.

« 1 z 2 »

V rámci rozsáhlé přestavby závodu na přelomu 50. a 60. let byla vyhloubena hlavní vtažná a těžní jáma Jan o průměru 5,5 m a po prohloubení měla konečnou hloubku 955 m. Výztuž jámového stvolu je po celé délce litým betonem. Výdušná jáma Julie byla postupně prohloubena na celkovou hloubku 865,1 m. Od ohlubně po 6. patro je výztuž jámy cihlová o světlém průměru 4,5 m a od 6. patra po dno jámové tůně je výztuž jámy z litého betonu o světlém průměru 6,5 m. Základní dobývací metodou bylo směrné stěnování na řízený zával. Výjimečně se, a to jen ve vhodných podmínkách, dobývalo zátinkováním se zpětným sestřelem bez budování. Tato metoda nahradila ještě dříve používané stromečkování. V roce 1979 byla na Dole Jan Šverma poprvé nasazená do porubů posuvná výztuž 2 MKE. Tato výztuž byla po různých úpravách používána prakticky až do konce těžební činnosti. Použití štítové výztuže umožnilo výrub stařinových bloků, které byly často již v minulosti několikrát nadrubány i podrubány.

V souvislosti s připravovanou liberalizací cen uhlí a se ztrátou konkurenceschopnosti byla těžba na dole Jan Šverma ukončena k 31. 12. 1992. Majetek byl po předchozím pronájmu privatizován vládním usnesením č. 110 z 26. 2. 1997 a smluvně převeden na firmu Gemec, která dokončuje zaplavování podzemních prostor rychletuhnoucí nerozplavitelnou základkou. Za více jak 400 let těžby bylo na žacléřském revíru vytěženo téměř 27 milionů tun černého energetického uhlí.

 

V roce 1996 prohlásilo Ministerstvo kultury šachetní budovu a těžní věž včetně těžního stroje dolu Františka a těžní věž dolu Jiří za kulturní památky. Areál dolu Františka je po privatizaci využíván firmou GEMEC – UNION a.s. Jívka. Těžní věž dolu Jiří včetně pozemku byla bezúplatně převedena na město Žacléř a je součástí naučné stezky po hornických památkách.

Centrální odval hlušin Dolu Jan Šverma Žacléř se rozkládá na ploše o výměře cca 18 ha a byl situovaný v nadmořské výšce od 530 m do 633 m n. m. (Bpv). Konečná kóta vrcholu po rekultivaci je 629 m n. m. Odval tvoří dominantu v krajině, z jedné strany přiléhá k areálu závodu DJŠ (GEMEC-UNION a.s.), z druhé strany volně navazuje na roztroušenou zástavbu obce Lampertice.

Původní projektová dokumentace z roku 1995 byla, ve snaze minimalizovat stavební náklady v roce 2004, aktualizována. V letech 1995 – 1997 byl ještě dle původní dokumentace realizován patní obvodový drén, provedena úprava vývěru štoly Egidi a zahájeny zemní práce zejména v oblasti úpatí odvalu.

Práce pokračovaly v letech 2004 – 2006. V optimalizovaném řešení je vrcholový kužel pouze částečně snížen a přesvahován. Úprava sklonu svahů spodní části odvalu byla řešena jejich „stržením“. Přetvoření tělesa odvalu spočívalo v tom, že svahy byly zmírněny do úklonu 1:2, místně 1: 1,75, aby vyhovovaly propočtům stability. Svahy odvalu byly rozděleny lavičkami, které slouží jako pomocné komunikace, pro případnou údržbu a pro odvodňování odvalu. Odvodnění paty odvalu na východní a jižní straně je zajištěno příkopy svedenými do vodoteče, kterou tvoří výtok důlních vod ze starého důlního díla „Egidi“.

Na upraveném odvalu bylo v roce 2006 provedeno osetí hydroosevem, který byl tvořen směsí vybraných travních semen, odolných pro dané podmínky (absence zeminy, klimatické podmínky, vysoká teplota aj.). Na vnější straně laviček byly vysazeny stromky a keře. Pro snazší přemísťování haldoviny se zřídily na jižním a severním úbočí transportní svážné trasy.

Podobně jako na žacléřsku jsou ve svatoňovickém revíru známy a písemně doloženy objevy uhlí z přelomu 16. a 17. století. Jsou dokladovány báňské práce z okolí Markoušovic a Strážkovic, které se samozřejmě soustředily do výchozových partií uhelných slojí.

V 18. století vznikají v okolí Strážkovic uhelné doly, jejichž provoz byl organizován podle rudných dolů a měl tedy báňsko-právní základnu. Těsně před r. 1840 je na svatoňovicku 7 závodů. Jeden s 15 doly patřil náchodské vrchnosti, která vlastnila i doly u Markoušovic a Žďárek. V roce 1842 je prodáno náchodské panství Schaumburgům z Lippe. Následuje jejich snaha o koncentraci báňského podnikání. Kolem roku 1850 byla roční těžba cca 25 000 t. Nově budované doly Ida a Xaver byly již na dobré tehdejší úrovni.

80. a 90. léta 19. století jsou poznamenána stagnací v produkci uhlí. Schaumburgův podnik reprezentující hlavní důlní společnost na Svatoňovicku byl prodán v roce 1896 Mirošovskému těžařstvu (od roku 1897 Mirošovsko-libušínsko-svatoňovická společnost a po prodeji dolů na plzeňsku a kladensku Svatoňovická báňská společnost – SBS). Hlavní těžební díla reprezentovaly 1800 m dlouhá štola Ida, 350 m hluboký Slepý důl, vyražený pod štolou Ida a Tmavý důl u Jívky, hluboký 400 m. Dále společnost vlastnila i důl U Buku (dříve Xaver, později Pětiletka). Od konce 20. let minulého století se stává významným odběratelem uhlí nově postavená elektrárna v Poříčí u Trutnova (majetek VČE Hradec Králové).

Významné změny nastávají v roce 1938 po Mnichovu. Po odtržení Sudet je svatoňovický revír rozdělen na dvě části. Základní závod u štoly Ida zůstává sice na území okleštěné republiky, ale prostory těžby s Tmavým, Chlíveckým a Slepým dolem připadly k Říši. K opětovnému spojení svatoňovických dolů dochází až za tzv. Protektorátu v roce 1939.

Po obnovení Československé republiky byly všechny doly znárodněny a od 1. 1. 1946 začleněny do nově zřízeného národního podniku Východočeské uhelné doly se sídlem v Trutnově. S postupem do větších hloubek bylo odtěžení rubaniny na štolu Ida stále častěji realizováno systémem podpatrových úpadnic. Nepříznivě se projevovala i těžba do pole v křídlech ložiska (vzdálenost až 5 km). Koncem 60. let minulého století, kdy se celostátně projevuje krize v těžbě i uhelném průmyslu, se objevují i úvahy o likvidaci dolu.

V začátku 70. let nastává obrat. Projektuje se hloubení nové jámy na Odolově s cílem zlepšit dopravní a klimatické poměry, eliminovat podpatrové dobývání a tím vylepšit nepříznivé ekonomické poměry. Hloubení Nové jámy bylo dokončeno koncem roku 1979. Celková hloubka jámy je 867,3 m.

Vyražením hlavních otvírkových překopů na III., IV. a V. patře byl získán předstih pro průzkumné a přípravné práce a pro možnost otevřít několik porubů současně. Dále byla zdvojena dopravní cesta pro rubaninu k úpravně na štole Ida, vybudována nová úpravna u základního závodu v Malých Svatoňovicích a nová vlečka na nádraží Malé Svatoňovice. Soubor staveb byl ukončen v polovině 80. let.

Bohužel pokračující báňsko průzkumné práce ukázaly, že geologické poměry byly podstatně složitější, než předpokládal výpočet zásob z roku 1974. S přechodem na tržní ekonomiku po roce 1989 nastávají výrazné změny i v těžbě uhlí na jednotlivých dolech VUD. Důl Zdeněk Nejedlý byl prvním, který byl pro neefektivnost těžby uzavřen, a to již v roce 1990.

Stěnování jako dobývací metoda se ve svatoňovických slojích začala v širším měřítku uplatňovat koncem 20. let minulého století. S ohledem na variabilitu úložních poměrů byla ve žďáreckých slojích používána celá škála dobývacích metod. Převážně se jednalo o různé typy směrného stěnování a dobývání trhací prací pomocí dlouhých vrtů.

Za celou dobu podnikání na ložisku, resp. ložisku a jeho blízkém okolí, bylo vytěženo téměř 22,3 mil. tun uhlí. V roce 1991 a 1992 byla hlavní důlní díla ústící na povrch po částečném vyklizení technologie uzavřena a důl po úroveň dědičné štoly Ida zatopen.

Likvidovaný Důl Zdeněk Nejedlý měl dva samostatné povrchy a to areál Odolov a areál Ida. K 1. 1. 1992 byl areál Odolov, po demolici jednoúčelových objektů nevhodných k dalšímu využití, smluvně převeden na Vězeňskou službu ČR.

V areálu Ida byly jednotlivé objekty pronajaty nově vznikajícím společnostem, které převzaly zaměstnance VUD, kteří v těchto objektech pracovali. Následná privatizace těchto provozů se uskutečnila v létech 1994 a 1995 a provozu dřevovýroby v roce 1997.

V letech 1992 a 1993 se uskutečnila lesnická rekultivace hlušinového odvalu dolu. Bylo provedeno zmírnění sklonu svahů a došlo ke stržení vrchního kužele. Nová výsadba na temeni odvalu na ploše cca 3 ha navazuje na již stabilizované části odvalu s rostlinným krytem. Při rekultivaci bylo respektováno využití části odvalu pro účely řízené skládky TKO. Takto upravený odval byl včetně přilehlých pozemků bezúplatně převeden na město Rtyni v Podkrkonoší.

V rámci útlumu hornické činnosti se uskutečnila i sanace areálů patřících k dolu Zdeněk Nejedlý, kde byla ukončena těžba v minulosti a sanační práce nebyly řešeny. Od roku 1995 je v provozu čistírna důlních vod vytékajících ze štoly Ida v množství cca 2,8 mil. m3/rok.

V areálu Tmavý důl byly v roce 1995 demolovány povrchové objekty nevhodné pro další využití. Administrativní budova a některé další objekty slouží Domovu důchodců, pro který byl v roce 1991 upraven čerpací systém z jámového stvolu jako dočasné řešení do doby zajištění jiného zdroje. Voda je dodávána dodnes.

V roce 1998 byla v Malých Svatoňovicích likvidována rozestavěná stavba krytu CO. Geologický odkryv jako významný krajinný prvek byl při sanačních pracích zachován a je součástí naučné stezky.

 

V druhé polovině roku 2006 byla dokončena likvidace historického důlního díla Jámy Josef 1 v Bohdašíně. Nutnost provedení těchto prací znásobila poloha tohoto díla v obytné zástavbě. Likvidace“ jámy Josef 1 od jejího opuštění v červnu 1901 probíhala živelně. Do jámy byly sypány dnes již těžko zjistitelné materiály. Dle pamětníků došlo v 30. letech 20. století k jejich propadu s vytvořením kráteru na povrchu. Došlo tedy s velkou pravděpodobností k propadu zásypových materiálů v jámě a tím i k jejich zhutnění a konsolidaci.

Ohlubeň jámy se nachází na dvorku ohraničeném obývanými budovami (č. p. 48 a č. p. 63 – bývalá šachetní budova) a později postaveným objektem s garáží a hospodářským přístěnkem. Ohlubeň jámy byla překryta kolejnicemi a železobetonovými pažnicemi a opatřena uzamykatelným vstupem; celé uzavření bylo překryto tenkou vrstvou zeminy.

Jáma je vyražena a vyztužena v soudkovitém průřezu se světlými rozměry cca 5,7 x 3,4 m v cihelné výztuži tloušťky cca 0,6 m. Hloubka jámy je 84 m. Po odkrytí celého jámového terče (odstranění navršené zeminy, kolejnic a betonových pažnic) byl stávající materiál v jámě zpevněn injektáží do hloubky cca 20,0 m pod stávající ohlubní. Volný prostor nad konsolidovaným zásypem byl zaplněn betonovou směsí C20 do výše cca 2,0 m pod definitivní úrovní upraveného terénu. Po utuhnutí betonové směsi C20 byl jámový stvol opatřen zapuštěným uzavíracím ohlubňovým povalem. Zlikvidovaná jáma je oplocena a dvůr v prostoru oplocení opatřen zámkovou dlažbou. Informační deska je upevněna na domě č. p. 48.

V závěru roku 2006 byla rovněž dokončena likvidace hlavního důlního díla Tmavý důl, při zachování možnosti čerpání vody pro tamní domov důchodců . Byl využit zvodnělý horizont nacházející se v jámovém stvolu v hloubce mezi -42,7 m až -35,5 m od ohlubně, z kterého se od roku 1990 provizorně čerpala pitná voda. Práce probíhaly v úzké součinnosti projekčních organizací báňské a vodohospodářské části, investora – Palivový kombinát Ústí s.p., dodavatele prací – Energie stavební a báňská a. s. a uživatele – Domov důchodců Tmavý důl.

V roce 1991 byly provedeny práce spojené s uzavřením Dolu Zdeněk Nejedlý v Odolově. V době zpracování projektové dokumentace neexistovala žádná celostátní vyhláška či revírní směrnice, týkající se problematiky uzavírání důlních podniků jako celku. Na základě tehdejšího požadavku uzavřít Důl Zdeněk Nejedlý do konce roku 1991 bylo provedeno pouze znepřístupnění hlavních důlních děl. Je proto zřejmé, že tehdy navržený způsob likvidace Dolu Zdeněk Nejedlý, resp. jednotlivých hlavních důlních děl, neodpovídal požadavkům vyhlášky ČBÚ č. 52/1997 Sb.

Na jaře roku 2009 byl ukončen zásyp Nové a Slepé jámy v Odolově zpevněným materiálem mezi povrchem a dědičnou štolou Ida, která bude i nadále sloužit pro řízené odvodňování podzemí. Jedná se o technicky náročnou akci, která bude vyžadovat úzkou součinnost budoucího dodavatele prací se zaměstnanci báňské záchranné služby v Odolově a s dotčenými organizacemi v oblasti likvidace.

V roce 2000 byly sanovány všechny povrchové objekty bývalé výdušné jámy Kolektiv, která nebyla od roku 1977 využívána. Pozemky byly již v roce 1990 převedeny na Lesy ČR, s.p., Hradec Králové.

Ve srovnání s ložisky černého uhlí v okolí je těžba v radvanickém revíru nepoměrně mladšího data. Území ložiska patřilo k mnoha drobnějším panstvím, chyběly zřejmě potřebné finanční prostředky pro podnikání a uhlí bylo mnohem horší kvality. Náhodné nálezy do roku 1840 zůstaly bez větší odezvy.

V počátcích těžby, tj. kolem roku 1840 byla roční produkce kolem 300 t. Podobně jako na žacléřsku a svatoňovicku dochází k určité kumulaci dolových práv a vlastnictví. Důlní majetek v okolí Radvanic se soustředil prakticky do rukou J. Rzehaka a rodiny Völkelů. Roční těžba se pohybovala kolem 7 000 t. Na počátku minulého století dochází k hloubení úpadní jámy Kateřina, která sloužila až do nedávné doby.

Koncem I. světové války kupuje Radvanický důl tzv. Radvanické těžařstvo se sídlem v Trutnově. Po vzniku Československé republiky nastává konjuktura. Byla postavena výkonná sazečková úpravna, instalovány kompresory a modernizována lanovka k železniční trati. Současně byl instalován na úpadní jámě i nový těžní stroj. V roce 1920 bylo již vytěženo cca 40 tis. t uhlí a pracovalo zde 250 dělníků. Důl Celestýn ve Chvalči přešel do vlastnictví Mautnerových textilních závodů. V té době dobývalo asi 150 dělníků kolem 10 000 t ročně.

Po Mnichovu se oblast ocitá v odtrženém území Sudet. Pro neutěšené ekonomické poměry prodává Radvanické kamenouhelné těžařstvo důl Západočeskému báňskému akciovému spolku (ZBAS).

V roce 1946 byl důl Kateřina začleněn do nově vzniklého národního podniku Východočeské uhelné doly. Roční těžby z let 1952– 1957 nejsou známé, protože v té době byl důl pod správou Jáchymovských dolů. Předmětem jejich zájmu byla těžba radioaktivních surovin, vázaných především na organickou hmotu radvanických slojí, zvláště 2. sloje a sloje Baltazar. Každoroční těžba uhlí až do roku 1957 byla zřejmě nižší než 100 tis. t ročně.

Od 1. 4. 1957, kdy důl převzaly opět VUD n.p., začala těžba stoupat a systematicky se dobývaly všechny sloje. Těžba postupně rostla až na 250 tis. t uhlí. Před rokem 1945 bylo na dole dobýváno pilířováním s úpadním postupem. V 50. letech minulého století se přešlo na směrné stěnování na řízený zával. Pravidelná mocnost slojí i jejich úklon při velkých směrných délkách později umožnila komplexní mechanizaci dobývání (mechanizované výztuže DVP 11, DVP 6, DVP 6a, válcové kombajny 2K 52, 2K 52 MU, KSV 101 a KSV 102).

K eliminaci zbytečné dopravy a ke zvýšení její výkonnosti byla v letech 1980 – 1986 vyhloubena nová těžní klecová jáma Kateřina II o celkové hloubce 1 041 m. Přestože vzrostla těžba v roce 1992 až na 378 tis. t uhlí, nenachází produkovaná surovina v silných konkurenčních podmínkách při všeobecném útlumu hornické činnosti možnosti odbytu. Těžba byla ukončena 31. 3. 1994.

Za celé období těžby, tj. od roku 1840 bylo vytěženo téměř 13 mil. t černého energetického uhlí. V letech 1994 – 1996 byla uskutečněna likvidace hlavních důlních děl ústících na povrch. Klecová jáma Kateřina II byla nad úrovní XIV. patra v délce 445 m zasypána a uzavřena betonovou jistící zátkou a ohlubňovým povalem.

Důl Kateřina využíval do ukončení těžby 3 povrchové areály:
• Areál závodu Kateřina I – téměř všechny objekty byly likvidovány jako nepotřebné. Zbývající budou po skončení sanace hořícího odvalu převedeny na Obec Radvanice v Čechách.
• Areál závodu Kateřina II – v areálu byla likvidována část jednoúčelových objektů nevhodných k dalšímu využití, zbývající včetně sanovaných a rekultivovaných pozemků byly bezúplatně převedeny na Obec Radvanice v Čechách. Pro areál byl vybudován nový zdroj vody (pomocná čerpací stanice z obecního vodovodu).
• Areál Dolu Celestýn – po demolici nepotřebných objektů byl upraven pro potřeby Policie ČR, které byl předán.

Největší, technicky i finančně nejnáročnější akcí v oblasti zahlazování následků hornické činnosti na lokalitě Východočeské uhelné doly je Sanace a rekultivace hořícího odvalu Dolu Kateřina v Radvancích. Práce probíhaly v období srpen 1995 – září 2006. Jednalo se o uhašení hořícího odvalu postupným rozebíráním a ukládáním do systému těsných kazet, protierozní zajištění a biologickou rekultivaci s následnou údržbou. Sanace hořícího odvalu je v podstatě ukončena.

Objem hořícího odvalu byl na základě výpočtů, a po provedeném průzkumu, upřesněn na 2, 330 mil m3. Vychlazená hornina byla uložena do 17 kazet na pozemkové parcele č. 68/1 v katastrálním území Radvanice v Čechách o celkové výměře 212 137 m2. V rámci biologické rekultivace bylo na ploše 292 785 m2 sanovaného odvalu a okolí rozprostřeno cca 87 836 m3 rekultivační zeminy a na ploše 300 534 m2 proveden hydroosev. Bylo vysázeno 2 000 kusů sazenic různých druhů keřů a sazenic vybraných druhů stromů v počtu 20 000 kusů.

Sanací hořícího odvalu došlo v souladu s požadavkem horního zákona k odstranění důlních škod na krajině komplexní úpravou území a územních struktur.

V březnu 1999 byla zpracována „Studie konečného dořešení rekultivace hořícího odvalu Dolu Kateřina po jeho sanaci“. Její autoři Ing. Ivan Dejmal a Ing. Arch. Ivan Plicka mimo jiné uvádějí: „Území stávajícího areálu bývalého dolu Kateřina I, by se po rekultivaci, týkající se především nejproblematičtějšího místa – odvalu, mohlo stát i významnou součástí obce a ji obklopující krajiny, především z hlediska podpory turistického ruchu a rozšíření nabídky sportovních a rekreačních aktivit v místě.“

V dubnu 2002 byl zpracován územní plán obce, který již respektoval některá doporučení studie. Záměry studie byly postupně naplňovány, případně jsou připravovány. Je již vybudována sedimentační vodní nádrž. Obec odkoupila plochu vhodnou pro fotbalové hříště, i pro další sportovní aktivity.

Využití předmětné oblasti, s přihlédnutím k stavebním omezením, bylo navrženo ve studii „Studie konečné rekultivace bývalého dolu Kateřina I. v Radvancích“ vypracované v roce 2007 projekční kanceláři IVAN PLICKA STUDIO s.r.o.

V souvislosti s rozhodnutím Krajského úřadu v Hradci Králové byl ukončen provoz čistírny důlních vod a v roce 2010 provedena likvidace technologického zařízení čistírny důlních vod v Radvancích. Zároveň pokračovaly dokončovací a navazující práce (odvodnění území, technická a biologická rekultivace, revitalizace potoku Jívka, demolice objektů nevhodných pro další využití apod.)

 

Vývojové schéma Východočeských uhelných dolů:

1. 1. 1946 – 31. 12. 1951 Východočeské uhelné doly, n.p. Trutnov
1. 1. 1952 – 31. 12. 1955 Východočeské uhelné doly, revírní ředitelství, n.p. Trutnov
1. 1. 1956 – 30. 9. 1956 Východočeské uhelné doly, trust Trutnov
1. 10. 1956 – 30. 4. 1963 Východočeské uhelné doly, n.p. Rtyně v Podkrkonoší
1. 5. 1963 – 31. 12. 1976 Východočeské uhelné doly, n.p. Malé Svatoňovice
1. 1. 1977 – 30. 6. 1988 Východočeské uhelné doly, k.p. Malé Svatoňovice
1. 7. 1988 – 30. 6. 1990 KDK Východočeské uhelné doly, s.p. Malé Svatoňovice
1. 7. 1990 – 30. 4. 1992 Východočeské uhelné doly, s.p. Malé Svatoňovice
1. 5. 1992 – 31. 12. 2004 Východočeské uhelné doly, s.p.Trutnov
1. 1. 2005 – dosud Palivový kombinát Ústí, s. p. Ústí nad Labem
(Dne 23. 9. 2013 v OR zapsána nová adresa sídla PKÚ, s. p.: Chlumec)

Poznámka: Od 1. 10. 1956 do 1. 7. 1990 patřily Východočeské uhelné doly do Kladenských dolů, které měly v průběhu času různou organizační formu (kombinát, sdružení, oborové ředitelství, výrobně hospodářská jednotka, koncern).

Poměrně rozsáhlou agendu představuje dořešení vodního hospodářství v jednotlivých lokalitách.

Po skončení sanace hořícího odvalu na Dole Kateřina I v Radvanicích byl provoz čistírny důlních vod (ČDV) zastaven a důlní voda samovolně vytéká v místě z tzv. odvodňovací dědičné štoly. Ústí výtoku je na levém břehu Jívky. Pro měření vydatnosti výtoku byl na odtoku v červenci 2003 zřízen Parshallův žlab.

Těžba v Dole Zdeněk Nejedlý (DZN) v Malých Svatoňovicích byla ukončena v závěru roku 1990. Důlní díla ústící na povrch byla uzavřena k 31. 12. 1991. Dne 21. 10. 1991 bylo přerušeno čerpání důlních vod.

Po zatopení podzemí DZN a nastoupání vody v Nové jámě na úroveň 411 m. n. m. došlo dne 2. 2. 1995 k samovolnému přetoku vod dědičnou odvodňovací štolou Ida do povrchové vodoteče, v průtočném množství variujícím v rozmezí 60 až 130 l.s-1. Krátce po přelití akumulovaných průsakových vod pocházejících z povrchu se do recipientu dostaly i vody důlní s vysokým obsahem Fe (průměr 130 mg.l-1, špičkově až 260 mg.l-1). Změnou oxidačně-redukčních poměrů docházelo k částečnému vysrážení železitého okru jak ve vlastním prostoru dědičné štoly na trase dlouhé téměř 2 km, tak i v prostoru odkaliště. Okrově zbarvená železitá voda s extrémním chemickým složením odtékala z odkaliště dále do Petrovického potoka, Rtyňky a Úpy.

S ohledem na tuto skutečnost bylo nutno přistoupit k pravidelnému pročisťování průtočného profilu štoly Ida báňskými záchranáři a k vybudování úpravny v blízkosti ústí dědičné štoly Ida do odkaliště. Úpravna byla vybudována firmou Geosan, spol. s r.o Brno v prostoru severní části odkaliště a je v provozu nepřetržitě od května 1995 do současnosti.

Zařízení je určeno pro úpravu vod od iontového Fe a Mn, které se v důlních vodách vyskytují v koncentraci nedovolující přímé vypouštění do vodoteče. Čištění samotné spočívá v úpravě pH důlních vod přidáním Ca(OH)2 a takto upravená voda se s přidáním polyflokulantu vypustí systémem rozvodných žlabů do horního odkaliště, kde sedimentuje vysrážený železitý kal. Tento kal je odčerpáván z plovoucího pontonu a přiváděn do stanice s kalolisy, kde je separován a následně odvezen a likvidován.

Tento železitý kal se v minulosti usazoval prakticky v celém prostoru odkaliště, v současné době se vrství většinou v prostoru bezprostředně u výtoků z rozvodného žlabu. Problém bude řešen současně s odstraněním staré ekologické zátěže v oblasti. Podmínky k vypouštění důlních vod z dolu Zdeněk Nejedlý v Odolově (dědičná štola Ida) do vod povrchových stanovil Krajský úřad Královéhradeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, ve svém rozhodnutí zn. 19093/ZP/2010-4 ze dne 6. 5. 2011.

 

 

Současnost

Palivový kombinát Ústí, státní podnik, jako nástupnická organizace předchozích kamenouhelných těžařů ve východočeském regionu, v souladu s vyhláškou Českého báňského úřadu č. 52/1997 Sb., zajišťuje kontrolu a likvidaci hlavních důlních děl ústících na povrch. Jedná se jak o díla historická, tak i díla likvidovaná v nedávné minulosti.

Celkem jde o 68 důlních děl v katastrálních územích v okresech Trutnov a Náchod. U převážné většiny těchto důlních děl již byly vyhlášeny stavební uzávěry v rozsahu bezpečnostních pásem.

Kontrolu a případné menší sanační práce těchto děl zajišťují pracovníci Báňské záchranné služby v Odolově (http://www.bzs.cz/). Uzavření štoly Xaver 1 ve Starém Sedloňově a Stříbrného dolu v Suchovršicích, dědičná štola Kateřina v Malých Svatoňovicích a kontrola stavu Petrovické úpadní v Malých Svatoňovicích jsou příklady činností prováděných zaměstnanci báňské záchranné služby, část je zachycena na následujících fotografiích:

Radvanice – Kateřina I.

Podle zpracované studie konečné rekultivace bývalého dolu Kateřina I. v Radvancích, vypracované v roce 2007 projekční kanceláří IVAN PLICKA STUDIO s. r. o., je prováděno doplnění výsadby dřevin tak, aby výsledný ráz rekultivovaného odvalu navazoval na okolní krajinu a odpovídal původnímu stavu a zároveň umožňoval i využití daného prostoru navržené v územním plánu obce. Na odvale bude po ukončení následné péče o rekultivované prostory od letošního roku ještě po další tři roky probíhat, v souladu s platným rozhodnutím, tzv. udržovací péče o porosty a plochy spočívající v kosení a vyžínání ploch nového odvalu, ochraně proti zvěři, údržbě, příp. opravě obslužných komunikací a čištění odvodňovacích příkopů.

Na bývalém Dole Kateřina v Radvanicích se realizuje akce sanace místa výtoku z dědičné štoly Kateřina, spočívající v odhalení profilu chodby , sanace a zabezpečení a znovuobnovení definovaného místa odvodu důlních vod do recipientu.

Malé Svatoňovice – Odolov
Od ukončení těžby je prováděna v lokalitě Ida nadále úprava vytékajících důlních vod. Od konce roku 2011 je realizována akce “Odstranění staré ekologické zátěže odkaliště Ida“. V rámci dané akce byl za tzv. dělící hrázkou zřízen nový uzavřený prostor, do kterého byla pomocí sacího bagru přemístěna část kalů z horního odkaliště.

V rámci této stavby byla také zcela opravena tzv. dolní nádrž, upravena část okolních svahů, opraveny obslužné komunikace a provedeno částečné ozelenění výsevem travin a výsadbou stromů. Stavba pokračuje dokončovacími pracemi přilehlého okolí.

Žacléř – Jan Šverma
Po dokončení terénních úprav západního svahu centrálního odvalu, včetně dokončení ozelenění a odvedení povrchových vod bude, až do roku 2014, probíhat tzv.„ následná péče“ spočívající v údržbě zeleně na rekultivovaném odvale.

V oblasti Dolu Jan Šverma v Žacléři je v současnosti ověřována situace v oblasti výtoku důlních vod zatopeného podzemí. Bylo provedeno ověření odvodňovacích štol Prokopi a Antoni kopanými šachticemi, výsledků průzkumu bude využito pro přípravu dalších prací.

 

Budoucnost

Obecně lze uvést, že největší okruh problémů, které se ještě v bývalé zájmové oblasti VUD vyskytují, se týká důlních vod.

Na bývalém DZN se stále provádí úprava odstranění Fe a Mn z důlní vody. Po ukončení v roce 2011 zahájené stavby „Odstranění staré ekologické zátěže – odkaliště Ida“ cca v roce 2015 se určí další režim kontroly a případné ukončení nebo pokračování čištění. Také musí být prováděna údržba vodních cest a to jak ve štole Ida, tak i v areálu odkališť.

V oblasti Dolu Jan Šverma v Žacléři bude, po zmapování komunikační cesty těchto vod, třeba následně vody odvést do příslušné vodoteče, kde budou, po odsedimentování v připravované sedimentační nádrži, kontrolovaně vypouštěny do recipientu.

Existuje řada nedokončených sanací opuštěných areálů, popřípadě likvidací zbytkových objektů, které souvisí s ukončením hornické činnosti ve východočeském regionu. Např. likvidace vodojemu na kopci Jiří v Žacléři, likvidace zbytkového areálu dolu Bečkov apod.

Pracovníci BZS v Odolově provádějí v souladu s požadavkem § 19 Vyhlášky ČBÚ č. 52/1997, pravidelnou kontrolu a případnou opravu zajištění opuštěných důlních děl, u kterých je právním nástupcem Palivový kombinát Ústí, státní podnik.

Pokračují některé prodeje a převody pozemků a staveb v 10 katastrálních územích v okrese Trutnov. Převody a prodeje v okrese Náchod byly ukončeny v lednu 2007.