Václav Jirásek: Hornictví mě neustále fascinuje

navigace: Napsali o nás
publikováno: 20. 11. 2020

Trutnovský publicista a báňský badatel Václav Jirásek je odborníkem na slovo vzatým. Nenajdete člověka, který by vám o hornické činnosti dokázal povědět tolik, co on. Mnoho let pracoval na VUD, které dnes patří k našemu podniku. A jak se vlastně k horničině dostal?

„To už je opravdu dávno. Kdysi, před sedmdesáti lety jsem jezdil s rodiči z Náchoda na letní prázdninové pobyty do Velké Úpy. Mezi Rtyní a Svatoňovicemi jsem vždy z okna vlaku vyhlížel „mašinku“, která od štoly Idy tahala vozy s uhlím na studánecké nákladiště. Někdy jsem slyšel i jejich typické rachocení. Jako kluka mě to fascinovalo. Časem jsem se dozvěděl, že je to dopravní trasa po zaniklé koňské dráze ze zdejších uhelných dolů. Otec mi vyprávěl o dávném dolování i na Hronovsku pod Jírovou horou, v Maternici či na Farách. Dokonce i na pozemcích jeho rodného statku ve Zbečníku, kam jsem zase jezdíval k babičce. Tam jsem v rámci klukovských výprav začal „vymetat“ staré haldy, lomy i písníky, sbíral zajímavé kameny, a nějak to ve mně zakořenilo.“

Mladé hochy vždy něco zaujme, ale máloktéry u svého koníčku vydrží tak dlouhodou donu. Co však Václava Jiráska na hornictví tak dlouho fascinuje, říká: „Tajemno a zvídavost. Jak horniny i minerály v dávných dobách vznikaly a co vše je potřebné, aby se z podzemí dostaly na zemský povrch. A taky, co všechno se z nich dá vyrobit. Na základní škole mě vedle tělocviku a kreslení nejvíc bavil přírodopis a chemie, což mě v roce 1957 přivedlo na úpickou průmyslovku. Ta se tenkrát jmenovala hornicko-geologická, a už od prvního ročníku jsem se vždy nejvíc těšil na praktický výcvik v podzemí dolů. Hlavně těch svatoňovických. A na možnost nakouknout do nitra nedaleké Zlaté jámy v Suchovršcích, kde se kdysi kutala měděná ruda. Na sklonku 50. let 20. století taky na studentské exkurze do Obřího dolu a ve Svatém Petru v Krkonoších. Po maturitě v roce 1961 jsem dostal umístěnku do Ostravy, ale díky prázdninovým brigádám a doporučení školy jsem mohl zůstat na Trutnovsku.“

Hornickou práci dělal i po škole, a zdali ho bavila, odpovídá: „Bavila, i když jsem někdy skřípal zubama. Než jsem se stal důlním technikem a později báňským záchranářem, tak jsem musel projít všemi dělnickými profesemi na jámě. A taky poznat ostatní důlní závody v regionu. Zábavnější to začalo být až v době, kdy jsem jako dispečer musel vždy jeden týden v měsíci profárat všechna pracoviště dolu Zdeněk Nejedlý. Tehdy jsem si vzdělání doplnil další maturitou na náchodské stavební škole, což se mi hodilo ve funkci investičního technika při výstavbě nového dolu. I když jsem převážně stál u rýsovacího prkna ve své kanceláři na půdě správní budovy na Idě, tak jsem měl dostatek času prolézat v jámě vše, kam to jen trochu šlo. Taky opuštěné stařiny, hlavně při akcích se záchrannou službou. Tehdy jsem už pravidelný sběr „šutrů“ doplnil o akvizici veškeré havířské „veteše“ a připomínáním dějin dolování v hornickém časopise JISKRA. To mě koncem 70. let 20. století přivedlo na myšlenku založit hornické muzeum.“

Václav Jirásek se angažuje všude tam, kde to „zavání“ horničinou. Co považuje za svůj největší úspěch? „Že se to s tím muzeem nakonec povedlo. Jednoduché to ale nebylo, protože jsem jeho otevření naplánoval na rok 1990 k výročí 4 století od prvního nálezu uhlí. Shodou okolností ale hornictví v Jestřebích horách právě ten rok končilo vytěžením posledního vozu uhlí a o spoustu exponátů nikdo nestál. Žádná instituce v kraji! Zájem naštěstí projevilo Národní technické muzeum v Praze, než mi o dva roky později nabídlo vhodný prostor rtyňské muzeum. Nesmím zapomenout ani na zájem trutnovských institucí po roce 2000, jak Muzea Podkrkonoší a Státního okresního archivu, tak i střediska Východočeských uhelných dolů, spadajícího pod Palivový kombinát Ústí.“

Václav je rovněž autorem řady publikací a článku. Objevil mnoho zajímavých detailů a sám říká, že ho vždy něco překvapí. „Překvapila mě především ochota lidí, které jsem požádal o spolupráci nebo alespoň o vzpomínky, použitelné do svých publicistických projektů. Ať už to bylo v Markoušovicích, Svatoňovicích nebo třeba v Hronově, všude jsem se setkal se vzácným porozuměním. Mé aktivity se ale ne vždy setkávaly s pochopením nadřízených, což mě vzhledem k vrozené povaze nepřekvapovalo. Narodil jsem se ve znamení Vodnáře, tak jsem hledal vlastní cesty a podařilo se mi odolat i nákazám politikaření.“

A jak na jeho snažení reagovala rodina? „Někdy s rozpaky, čemuž se nedivím. Toulky po Jestřebích horách, mapování montánních reliktů a zpovídání hornických babiček nakonec přijala za své. Trochu to „zaskřípalo“, když jsem někdy zaměnil kuchyni či obývák za konzervátorskou dílnu. Ale to bylo jen občas, navíc v rámci rodinného kréda objevovat zapomenuté - připomínat mizející. A taky proto, aby se nezapomnělo na cech svaté Barbory, hornický znak a pozdrav Zdař Bůh! Já už vlastně dávno „přesluhuju“. Jen občas si ještě zakutám v nějaké opuštěné haldě, něco o tom povím kamarádům nebo napíšu či nakreslím. V „otáčkách“ mě udržuje pozitivní myšlení, péče lékařů a manželčin komplexní servis…,“ uzavírá Václav Jirásek a my mu přejeme mnoho elánu do dalších let při bádání nad otazníky hornické činnosti.



V PKÚ máme tu čest použít grafické listy, které Ing. Jirásek kreslí, v kalendáři pro rok 2021. Děkujeme za spolupráci!
🔗 Zdroj: https://krkonossky.denik.cz/lide-odvedle/vaclav-jirasek-hornictvi-lide-od-vedle-trutnov181120-tu.html
aktualizováno: 20. 11. 2020
 
 
sdílejte přátelům